JAK JSEM SE ZAMILOVALA DO BOHA

Bůh je Láska, Bůh je mé všechno, s Bohem je šťastný každý den!
Kdyby mi toto někdo řekl tak před pár lety, nevěřila bych mu z toho ani písmenko! Pokládala bych ho za bláznivého náboženského fanatika. Ve škole nás učili, že žádný Bůh není, že Gagarin letěl do vesmíru a nikoho tam neviděl.
Učili nás, že svět vznikl velkým třeskem a člověk se vyvinul z opice – podle pana Darwina a našich učitelů přírodopisu – a nestvořil nás žádný Bůh, protože žádný neexistuje, a basta!
Když mi má babička vyprávěla, že někde v Itálii žije kněz Pio z Petrelcíny, který má na rukou Kristovy rány – stigmata - , a dělá s pomocí Boží zázraky, tak jsem se jí smála a říkala, že je to jen náboženská propaganda, tak, jak si to myslí ještě dnes plno lidí, kteří se dosud s Bohem nesetkali. Přece nejsou tak bláhoví, aby věřili těm bláznivým povídačkám pro staré báby a malé děti, že existuje Bůh, že se někde zjevuje Panna Maria, že obrazy a sochy pláčou a že se někde dějí i zázraky! Tak přesně taková jsem byla i já asi až do svých čtyřiceti let. Než jsem něčemu uvěřila, musela jsem to vidět na vlastní oči a cítit na vlastní kůži, až  přišel ten den „D“, kdy jsem se s Bohem opravdu setkala a celý život se mi okamžitě změnil!
Žila jsem si svůj život bezstarostně a bez Boha a vůbec mi nechyběl; alespoň jsem si to tenkrát myslela. Byla jsem velmi veselé děvče. Ráda jsem se veselila mezi svými přáteli, nepokazila žádnou legraci. Ráda jsem tancovala, smála se a nebrala skoro nic vážně. Pak jsem se zamilovala a vdala se. Nastěhovali jsme se s manželem do domku k mé babičce. Postupem času jsem porodila tři krásné zdravé děti a myslela si, že mi ke štěstí už nic nechybí. Ale ouvej!
Babička mezi tím zemřela, můj manžel začal být samotářský a ztrácel smysl pro humor. A tak se z mého života začali ztrácet i mí přátelé, veselost a smích a začínalo přibývat více starostí a smutku, začalo mi „něco“ chybět.
Když jsme dostavěli nový dům, hned vedle toho starého, děti přicházely do puberty a naše sedmnáctileté manželství se začínalo hroutit. Manžel se nastěhoval zpět do starého domku a přestal mi dávat peníze. Snažil se všemi možnými nečistými způsoby donutit mě, abych nový dům prodala, odstěhovala se i s dětmi a dala mu polovinu peněz. Jeho chování bylo čím dál víc krutější a rafinovanější. Když jsem mu to jednou vyčetla, proč se k nám tak chová, že jsem žádost o rozvod nepodala, odpověděl mi:“A na co ještě čekáš?“ To byla pro mne poslední kapka, která mě uvedla do stavu zoufalství a beznaděje...
Byla jsem sama doma, topila se v slzách a plakala jak malé dítě nad celým svým zpackaným životem: nad nevydařeným manželstvím a lítostí nad svými dětmi, kterým jsem nedokázala zajistit šťastné dětství. Myšlenku na sebevraždu mi vyhnalo pomyšlení, že bych své děti měla opustit i já.
Seděla jsem v pokoji a probírala v slzách celý svůj dosavadní život: pro co jsem vlastně žila, když je život tak nesmírně krutý?! Najednou jsem měla živý pocit, že za mnou někdo přišel. Pohlédla jsem ke dveřím, ale přes jejich skleněnou výplň jsem viděla, že tam nikdo není, ten pocit, že se mnou někdo je však ve mně dále vězel...
A najednou se to stalo! „NĚCO“ do mě vstoupilo...Nedá se to jinak popsat. Byl to nádherný pocit lásky, štěstí, radosti, pokoje, sladkosti, krásna a klidu...Prostě něco tak úžasného, že se to nedá lidskými výrazy popsat. Bylo to pro mně něco tak šokujícího, že mi to sebralo všechny mé zoufalé myšlenky. Všechen smutek byl najednou  pryč a v mé mysli vězelo jen jediné: Co „TO“ bylo, „CO“ se mne tak dotklo? Ten krásný pocit trval jen pár vteřin, ale mě tak mocně zasáhl, že jsem nemyslela už na nic jiného a začala se zajímat nejen o ty materiální věci. Hned jsem si vzpoměla na babičku a na to, že asi měla pravdu, že existuje i něco skrytého mezi nebem a zemí, mimo dosah našeho chápání, a že se to asi nazývá BŮH a duchovno.
Pak mi trvalo dalších pár let, kdy jsem pátrala po tom, abych zjistila, kdo nebo co se mne to dotklo, kdo mi přišel v tak těžké chvíli na pomoc a místo kosmetiky a pamlsků jsem si nakupovala knihy a časopisy, kde se psalo o tajemných věcech, jako UFO, andělé, zázraky, o svatých, o zjeveních Pána Ježíše nebo Panny Marie na určitých místech nebo soukromým osobám a tak se mi pomaloučku a polehoučku skládala mozaika pravdy o Bohu, jeho lásce k nám a o duchovních věcech. Jsem přesvědčena, že mi sám Bůh posílal do cesty lidi, knihy a časopisy, ve kterých jsem se dozvídala, proč žijeme, jestli opravdu existuje duše,andělé, zlí duchové, co je UFO, jak je to vlastně s reinkarnací, zda existuje opravdu nebe a peklo a co je s námi po smrti. 
Dalších asi šest let mi trvalo, než jsem došla zpět do katolické církve a k víře, pak ke zpovědi po dvaceti letech, do kostela na mši a ke svatému přijímání. Časem jsem si pořídila Bibli a četla si o životě po stvoření světa, pak o Židovském národě, o tom, jak se z nich narodil Pán Ježíš, jak všem postiženým pomáhal, vyháněl zlé duchy, uzdravoval zázračně nemocné a chromé a slepé, křísil mrtvé a nakonec sám za naši záchranu od hříchů položil dobrovolně svůj mladý život. Jak ho Bůh vzkřísil z mrtvých a opět se dával poznat svým učedníkům a pak odešel do nebe. Zanechal nám tu živou oběť ve mši svaté a své Tělo v Eucharistii. A to byl čas, kdy si Bůh myslel, že jsem trochu připravena na další poznání PRAVDY O BOHU – že Bůh je opravdu LA'SKA!
Když existoval Bůh, nebe, peklo, hřích, zlí duchové a Boží tresty, začala jsem žít nový život. Snažila jsem se žít podle evangelia a podle desatera Božího přikázání. Chodila jsem do kostela, modlila se, snažila jsem se nehřešit, všem odpouštět, nikomu neubližovat, dát každému spravedlivě, co mu patří a nikomu nic nedlužit. Přiznávám, že s tím odpouštěním to bylo nejhorší, zvláště v případě mého manžela. Mezitím jsme se rozvedli a já se po čase snažila hledat jiného muže, který by zaplnil prázdné místo v rodině. Ale neměla jsem na muže štěstí. V té době jsem se s jednou svobodnou kolegyní z práce vydala ke kartářce. Co mi řekla, mě velmi překvapilo: Mám prý vedle sebe dva muže; na toho prvního si mám dát pozor, protože mne chce připravit o majetek, a ten druhý mě jen z dálky pozoruje a moc po mně touží. O tom prvním jsem hned vědělo, co je zač, ale kdo je ten druhý, kterého zatím neznám? Dále mi předpověděla Bohem požehnané bohatství a najdu muže, který mne bude nadevšechno milovat a já ho budu milovat celým srdcem! Samozřejmě, že když se mluvilo o bohatství, hned jsem myslela na peníze, nebo nějaké dědictví a nenapadlo mi, že můžu dostat i jiné „bohatství“ než to materielní.
Jak už jsem řekla, na muže jsem neměla štěstí, sháněla jsem je přes inzeráty, tak jsem toho nechala a později jsem se odevzdala do Božích rukou, a řekla mu, aby mi nějakého sehnal sám, takového, jak mi slíbila ta kartářka. A její předpověď se do písmenka splnila. Manžel mne připravil o část majetku a Bůh mi dal SEBE! A tak jsem získala muže nade všechny muže! Je tak milující, věrný, odpouštějící, něžný, pozorný, všemohoucí, nejbohatší a ničím mě nezarmoutí a navíc JE STÁLE SE MNOU! Ve dne i v noci, doma i v práci, v divadle i na cestě. Zkrátka je to ten nejvěrnější a nejpozornější Přítel, který mi vždycky pomůže, ať se to týká čehokoliv. Ale nebudu předbíhat událostem.
Mám sestru, která se obrátila dříve než já. Chodila do kostela, modlila se růženec, ale měla nevěřícího manžela, který se jí posmíval, že je modlářka a že je to pro staré báby, nějaká víra a růženec. Jednou spolu odjeli na dovolenou a po cestě se stavili v Jugoslávii ve vesnici Mejugorje, kde se pár roků zjevovala Panna Maria asi šestici dětí. Na tom místě vzniklo poutní místo, kam se sjíždějí mnozí lidé a po neuvěřitelných zážitcích se obracejí na víru. A to samé se stalo mému švagrovi. Uviděl na obloze postavu Panny Marie, ucítil v kostele její nádhernou vůni a rozplakal se, a rozhodl se jít po xletech ke zpovědi a do kostela, ke svatému přijímání a začal se se sestrou modlit růženec. 
Když mi to po návratu všechno vyprávěli a viděla jsem na vlastní oči, jak se švagr modlí růženec, „tu modlitbu pro staré báby“, uvěřila jsem už úplně. Začala jsem chodit i ke zpovědi každý měsíc a ke svatému přijímání a hlavně jsem si pořídila růženec, naučila se ho modlit a začala držet v pátek a ve středu půsty o chlebě a vodě, čaji nebo polévce. 
V té době jsem už půl roku jezdívala se známými do vedlejší vesnice do kostela na mše. Jednu neděli v létě jsem se vrátila z kostela, uvařila dětem oběd, ale měla jsem pocit, že sama ještě nemám jíst, ale pomodlit se jeden růženec. Šla jsem do klidu ložnice, natáhla se na postel a začala se modlit. Jak jsem odříkávala zdrávasy a přebírala kuličky růžence mezi prsty, začalo mi být zase sladce. Jen tak něžně ze začátku, abych se nepolekala. Ta sladkost se rozlévala čím dál více a mohutněla, až jsem se ocitla celá v ní. Připadalo mi, že se celá vznáším v lásce, že nemám tělo, které jsem přestala vnímat, takže jsem nebyla schopna ani pohybu.
Celou mne pohltil oceán lásky, ale tak úžsné, stravující, ohnivé a přitom  něžné, tak nepředstavitelně krásné, že jsem byla celá uchvácená a nemohla ani myslet na nic jiného, než na toho, kdo mne miloval. Byl to můj druhý nádherný pocit v mém životě – mé druhé setkání s Bohem na vlastní kůži.
I když jsem si tenkrát moc přála zůstat v Jeho náručí už navždycky, Bůh má víc rozumu než já, a vrátil mě zase zpět na zem mým dětem..Zamilovala jsem se do Něho jako nějaká sedmnáctka. A to už mi bylo přes čtyřicet let! Televize, která byla do té doby mým bohem, podle které jsem si řídila práci v domácnosti, přestala pro mne rázem existovat a já stále toužila po Bohu, chtěla jsem trávit v Jeho společnosti každou volnou chvilku. To se asi Bohu líbilo, neboť byl se mnou tímto způsobem celé další čtyři měsíce. I když mě zrovna nekrmil nebeskou „medovinou“, dával mi neustále najevo, že je stále se mnou, stále v mé blízkosti.
 Zjistila jsem, že ta Láska je stále ve mně a reaguje na mé myšlenky, dobré nebo špatné. Proto jsem si pořídila krásnou Ježíškovu tvář, abych ho měla před sebou a mohla si s ním povídat, aby mi byl bližší.
V práci si mé proměny každý hned všiml. Když se z upovídané ženy stane ze dne na den tichá a zamlklá, je to hned podezřelé. Kolegyně se mne  ptaly, co se mi stalo, že si s nimi nepovídám a já se smála a říkala jim, že si povídám, ale s Ježíškem. Povídala jsem si s ním jen v duchu, aby to ostatní neslyšeli, a tak to vypadalo, že mlčím. Samozřejmě si myslely, že jsem se zbláznila. Ale já byla tak šťastná, že mi to bylo jedno. A navíc jsem si říkala, až se Bůh také dotkne jejich duše, že mě pak pochopí.
Začala jsem na potkání všem známým vyprávět, že Bůh opravdu existuje, a že je tak neuvěřitelně milující a dobrý, že si to ani neumí představit! Známí kroutili hlavami, nedůvěřivě na mě hleděli a nevěděli, co si mají o mně myslet. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem od té doby měla nádherný život, plný lásky, pozorností a zázraků.
Bůh mi pomalu ukazoval, že se s ním nemusím ničeho obávat a nedělat si s ničím starosti, a že mě miluje „jak zřítelnici svého oka“!
 Jednou se mi stalo, že jsem byla v sousední vsi u rodičů a zapoměla si tam zeleninu do polévky od maminky. Druhý den jsem na to přišla a stěžovala si svému Příteli: „Tak to vidíš, Ježíšku, musím vařit polévku jen z masa a cibule, nic jiného nemám.“ Ale to neznáte Ježíška! Během dvaceti minut někdo zvoní u dveří, jdu otevřít a stojí tam známá, co s nimi jezdím do kostela, drží igelitovou tašku a s úsměvem říká:“Donesla jsem ti jen nějakou maličkost na přilepšenou.“ Nedůvěřivě vezmu tašku do rukou a nahlédnu do ní. Mé překvapení nezná mezí: je tam mrkev, petržel, brambory a vajíčka. Radostně jsem poděkovala, polévka byla jak se patří a já celé odpoledne, naplněna láskou a vděčností, děkovala svému Příteli za milou pozornost a něžnou péči, za jeho štědrý dáreček. A to nebyl jediný!!
Jednou jsem zatoužila poslechnout si krásnou hudbu, třeba od Verdiho, ten se mi vždycky líbil. Řekla jsem to Jžíškovi a během týdne přišel můj nejstarší syn domů a říká:“Mamko, já bych chtěl slyšet Aidu od Verdiho.“ Zůstala jsem stát celá zkoprnělá,protože mu bylo dvacet, poslouchal metal, nosil kanady, bundu s cvokama a vyholenou hlavu! Ale hned mne napadlo, že v tom má prsty Ježíšek. Sehnala jsem lístky pro sebe i oba syny, dcera už s námi nebydlela, a jelo se v neděli synovým autem do Brna na Traviatu (Aidu zrovna nehráli). Byl to můj další překrásný zážitek. Syn byl spokojený i s takovou hudbou a já? Já byla šťastná jak nikdy! Seděla jsem ve ztemnělém hledišti s dětmi, poslouchala nádhernou hudbu a Láska mě milovala!...
S Bohem je opravdu krásný a šťastný každý den! I v soužení byl můj Miláček se mnou. Po prodeji našeho domu jsem se i s dětmi odstěhovala co nejdál od manžela, ale v místě nového bydliště jsem nemohla sehnat práci. Podporu v nezaměstnanosti mi přestal úřad práce po půl roce vyplácet a měla jsem si zažádat na sociálce. Ale nevyzpytatelnou Boží prozřetelností se moje papíry ze sociálky zatoulaly během stěhování  a nebyly k nalezení. Na úřadě mi řekly, že musím počkat, až se najdou, bez papírů pro ně neexistuji a nemohou mi žádné peníze vyplácet. Opět jsem zapomněla na svého mocného Přítele a začala propadat malomyslnosti: Jak zaplatím inkaso, kde vezmu na jídlo, synovi na internát? Starší syn také nesehnal práci a mladší byl v učení.
Druhý den jsem šla na odpolední mši do sousední vesnice. Po cestě se mi kutálely po tvářích slzy jak hrachy a já si opět stěžovala svému Útočišti:“Tak to vidíš, Ježíšku, co mě to zase potkalo! Co mám dělat? Potěš mě aspoň ty.“ A u silnice jsem se zastavila, abych si otřela boty o trávu, protože jsem šla polní zkratkou a bylo jaro a cesty celé blátivé. Koukla jsem se při tom na oblohu a zůstala v úžase stát! Co to ta má Láska zase vymyslela, aby potěšila tu mou usouženou duši? Obloha byla celá modrá a na ní jasně svítilo slunce. V jeho blízkosti bylo pár obláčků rozhozených do tvaru klasu a v každém z nich se skvěla duha...
Byla jsem tou krásou tak okouzlena, že jsem se rozesmála a všechen pláč a smutek byl ten tam. Když může Bůh vykouzlit duhu v každém obláčku i bez deště, když může zařídit, aby metalista zatoužil po opeře, když mi může sehnat zeleninu do polévky – tak může úplně všechno!!!
A tak se můj život dokonale proměnil, a jak se v Evangeliu píše:“Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec dobře ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si starosti o zítřek.“ Tak jsem si přestala dělat starosti o všechno pozemské a mohu říci, že než se papíry na sociálním úřadě našly, trvalo to půl roku, ale po celou dobu jsme měli co jíst, co na sebe a byly i peníze na inkaso. Bůh prostě může zařídit úplně všechno. Byla to jen další zkouška mé důvěry v Jeho pomoc.
Tak to je mé zkrácené vyprávění o mém prvním setkání a přátelství s Bohem. Za tu krátkou dobu bych mohla napsat celou knihu, ale stačí jen to nejpodstatnější- že BŮH OPRAVDU EXISTUJE, slyší každou naši myšlenku, je uvnitř naší duše, cítí každou touhu, každé naše nevyslovené přání i zlou myšlenku. Proto si dávejte dobrý pozor! A jak říká Vassula Ryden, že máme žít opravdový život v Bohu, ve stejnojmenné knize, tak já už ten svůj žiji. A protože přeji tak krásný a šťastný život všem svým bližním, tak vám toto všechno píši. Bůh opravdu existuje, zdálky vás pozoruje a touží po vašem srdci. Čeká, až mu je nabídnete, jako čekal na to moje. Je mu drahá každá dušička, za kterou položil svůj život. Je moc smutný a nešťastný, že jste na něho zapomněli, odmítáte jeho lásku a něžnou péči, a já se na to nemohu dívat se založenýma rukama. Prosila jsem Ježíška, aby vám všem pomohl a on mi vnukl myšlenku, abych o jeho lásce napsala.
Moji příbuzní mi moc nevěří, prý jsem si to všechno jen vsugerovala. Byla jsem z jejich nedůvěry nešťastná, ale pak mi Bůh začal posílat příběhy jiných lidí, kteří se s ním nějakým způsobem setkali a já je začala sbírat a radovat se z toho, že nejsem takto „postižená“ sama. A teď se mi všechna ta svědectví hodí, abych napsala o Jeho nezměrné lásce k nám, ubohým hříšníkům, o jeho milosrdenství a touze po našich duších, aby ani jedinou neztratil. Tak vznikla tato sbírka článků pro všechny zbloudilé a ztracené děti Boží, aby se všechny mohly zase vrátit do otevřené náruče našeho nebeského Otce!
Kéž by se toho můj nejlepší Přítel dočkal!

Vaše „barmanka“.

Více krásného počteníčka i příběhů zde:

www.nektarprodusi.estranky.cz/